Příběhy krále Artuše III.
22. 8. 2007
Zázračné zvíře
Artuš však musel svést mnoho klání a porazit četné krále, než byl všemi uznán za
pána a často by chyboval, snad i selhal, nebýt Merlinovy moudrosti, jíž
naslouchal, a pomoci jeho meče Excaliburu, který na Merlinovo přikázání tasil pouze v krajní nouzi. Později bude vyloženo, jak král Artuš k meči Excaliburu,
té skvělé čepeli, jejíž jasný lesk se zabodával do očí nepřátel tak, že potácivě
ustupovali nazpět, oslněni jeho září, přišel. Pod Artušovým praporcem se
shromáždilo mnoho rytířů, mezi nimi sir Ban, král zámořských Galů, který byl
vždy jeho věrným přítelem. I stalo se, že v jedné z těch válek, když král Artuš,
král Ban a král Bors spěchali na pomoc králi Cameliardu, Artuš spatřil Guenevru,
královu dceru, s níž se později oženil. Nyní se však králové Ban a Bors vrátili
do svých zemí za mořem a sám Artuš odjel do Carlionu, městu na řece Usk, kde se
mu zdál podivný sen.
Zdálo se mu, že země byla ovládnuta gryfy a plazy kteří utiskovaly a pálili jeho
lid, on proti nim vytáhl do boje a byl těžce raněn, ač nakonec všechny nestvůry
pobil. Když procitl, vzpomínka na ten sen na něm těžce lpěla, a tak, aby se jí
zbavil, dal svolat rytíře ku společnému lovu. Z hradu vyjeli tryskem, až se
ocitli v lese. Brzy vyslídili jelena, jehož král prohlásil za svou kořist a
pobídnuv koně vyrazil za ním. Jelen však běžel rychle a král se k němu marně
pokoušel přiblížit. Štvanice trvala tak dlouho, až sám král ztěžkl v sedle a kůň
pod ním padl mrtev. Artuš pak usedl pod strom a odpočíval, když náhle zaslechl
štěkot ne méně než třiceti psů. Zvedl hlavu, aby se podíval, odkud se ona smečka
blíží, a tu spatřil, jak se k němu blíží zvíře tak podivné, že by je v celém
svém království pohledal. Zamířilo přímo k tůni, kde hltavě pilo vydávaje přitom
zvuk jako smečka štěkajících psů, a když se napilo do sytosti, odkvapilo.
Zatímco král přemítal, jaký druh tvora to mohl být, kráčel kolem rytíř, a když
spatřil pod stromem odpočívat muže, stanul, aby se jej zeptal: "Rytíři zamyšlený
a ospalý, rci mi, zda tudy neprošlo podivné zvíře?"
"Vpravdě," odvětil Artuš, "Nyní musí být již nejméně dvě míle daleko. Co s ním
chceš?"
"Oh sire, sleduji to zvíře zdaleka," odvětil rytíř. "Koně jsem uštval k smrti.
Kdybych jen našel jiného, hned bych se za ním znovu vydal."
Zatímco mluvil, přišlo páže vedoucí pro krále čerstvého koně, a když to rytíř
spatřil, hned prosil, aby si toho koně mohl vzít.
"Jsem na výpravě za tímto zvířetem již dvanáctý měsíc a buď zabiji já je nebo
ono mne."
"Sire rytíři," odvětil král, "svou část úkolu jsi již splnil; přenechej mi svou
výpravu a já pojedu za zvířetem stejnou dobu, jako jsi jel ty." "Hlupáku!"
odvětil rytíř, který se jmenoval Pellinore, "vše to by bylo marno, neboť toto
zvíře nemůže skolit nikdo jiný nežli já či někdo z mého rodu," a bez dalších
slov skočil do sedla.
"Můžeš mého koně získat silou," opáčil král, "ale nejprve bych rád dokázal, kdo
z nás dvou je lepší jezdec."
"Dobrá," souhlasil rytíř, budeš-li mne chtít potkat, přijď k tomuto prameni. Zde
mne vždy nalezneš." Nasadil koni ostruhy a odcválal pryč. Král za ním hleděl,
dokud mu nezmizel z dohledu, pak se obrátil k pážeti a poručil mu, aby co
nejrychleji přivedlo jiného koně. Zatímco naň čekal, okolo šel čaroděj Merlin v
podobě malého chlapce a zeptal se krále, proč je tak zamyšlený.
"Mám vskutku důvod být zamyšlený," odvětil král, "neboť jsem spatřil tu
nejpodivuhodnější věc na světě."
"Dobře to vím," odpověděl Merlin, "protože znám všechny tvé myšlenky. Ale je
hloupé setrvávat v podobných úvahách, protože přemýšlením se nic nespraví. Vím i
to, že tvým otcem byl Uther Pendragon a matkou tvou paní Igraine."
"Jak může chlapec jako ty znát podobné věci?" vykřikl rozezleně Artuš, ale
Merlin jen odpověděl:
"Vím to lépe než kterýkoli žijící člověk," a odešel; brzy se však k tůni vrátil
v podobě osmdesátiletého kmeta, který tam usedl k odpočinku.
"Proč jsi tak smutný?" otázal se.
"Jak bych nebyl smutný," odvětil Artuš, "když k tomu mám mnoho dobrých důvodů.
Navíc zde byl chlapec, který mi vykládal věci, jež neměl právo znát, mezi jiným
i jména mého otce a mé matky."
"Řekl ti pravdu," opáčil stařec. "A kdybys mu naslouchal, pověděl by ti mnohem
víc. Jak tvá sestra povije dítě, které přinese zkázu tobě i všem tvým rytířům."
"Kdo jsi?" podivil se král.
"Jsem Merlin. To já jsem za tebou přišel v podobě chlapce. Znám všechny věci;
jak zemřeš vznešenou smrtí, byv zabit v bitvě, zatímco můj konec bude ostudný,
neboť budu zaživa pohřben v zemi."
Nebyl už čas říci víc, neboť sluha přivedl královi koně, ten se na něj vyhoupl a
hnal se zpátky na Carlion.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář