Příběhy krále Artuše IV.
22. 8. 2007
Příběh sira Balina
V těch dobách vládli Mořským ostrovům mnozí králové, kteří spolu neustále
válčili, buď z vůle své, anebo z nařízení svého lenního pána. Králi Artuši se
doneslo, že Ryons, král Severního Walesu, sebral velký houfec a plení jeho země
a nešetří ani poddané. Uslyšev to, vzplál Artuš velikým hněvem a dal svolat
všechny pány, rytíře a urozené muže ve zbrani, na sněm a turnaj, který uspořádá
na hradě Camelot. I sjížděli se rytíři na Camelot ze všech stran a město bylo brzy plné zbrojných
mužů. Když se tu všichni shromáždili, přijela dvorní dáma se zprávou od Paní
Lily Avelionské, a prosila o slyšení u krále Artuše. Byvše před něj uvedena,
nechala sklouznout kožešinový plášť ze svých ramen a všichni spatřili, že má u
pasu připjatý bohatě vykládaný meč. Král oněměl tímto udiven, zprvu mlčel, ale
pak takto promluvil: "Panno, proč nosíš po boku ten meč? Lesklá ostří nepatří k
ozdobám žen." "Můj pane," odvětila, "hledám rytíře, který by mě zbavil onoho
břemene, působícího mi převeliké soužení. Jenomže muž, který by mi byl tuto tíhu
s to odejmout, musí být stejně silných paží jako čistého srdce, bez hany či
zrady. Naleznu-li takového rytíře, vytáhne meč z pochvy, nikdo jiný to nedokáže.
Byla jsem již u dvora krále Ryonse a on i jeho rytíři se snažili vytáhnout meč
ze všech sil, leč neuspěli."
"Dovol, ať se tedy o to pokusím já," děl Artuš. "Ne snad, že bych se o sobě
domníval, že jsem nejlepší rytíř, dobře vím, že mnozí mne předčí, půjdu jim však
příkladem, hodným následování." S těmi slovy král uchopil meč za pochvu a jílec
a zatáhl ze všech sil, avšak meč se ani nepohnul.
"Sire," řekla dáma, "není nutné vynakládat takovou námahu, protože tomu, kdo má
meč vytáhnout, to půjde velmi snadno."
"Já k tomu nejsem vyvolen," odvětil Artuš a obrátil se na rytíře: "A teď, moji
pánové, nechť každý z vás zkusí své štěstí." Mnoho rytířů Kulatého stolu, jež
byli přitom, tahalo jeden po druhém za meč. Tasit ho však žádný nedokázal.
"Běda, běda," hořekovala paní. "Myslila jsem, že na tomto dvoře naleznu rytíře
bez hany a ryzího srdce, teď už věru nevím, kam se obrátit."
"Při mé víře," zaklel král, "ve světě nenajdeš rytířů lepších nad mé. Jsem
jejich nemohoucností trpce zklamán."
Tou dobou dlel na Artušově dvoře chudý rytíř, jenž byl rok a půl držen v žaláři,
neboť zabil králova bratrance. Byl urozeného původu a jeho jméno znělo Balin.
Když si vytrpěl osmnáct měsíců trestu za svůj prohřešek, baroni poprosili krále,
aby jej propustil, což král rád učinil. Balin, stoje stranou, pozoroval rytíře,
jak se jeden po druhém marně snaží vytáhnout meč a srdce se mu rozbušilo, sám se
však k pokusu nehlásil, neboť byl bídně oděn a nemohl se rovnat ostatním. Teprve
poté, co se dvorní dáma rozloučila s Artušem o jeho dvorem a vyjížděla na cestu
zpět do rodných končin, tu na ni zavolal, řka:
"Paní, prosím, dovolil mi také zkusit vytáhnout tvůj meč, ač je můj šat bídný,
mé srdce je právě tak chrabré jako srdce těchto pánů."
Dáma stanula, pohlédla naň a odpověděla: "Pane, není zapotřebí, aby ses
vystavoval takovým obtížím, neboť tam, kde všichni ostatní selhali, mohl bys ty
jen ztěží uspět."
"Ach, krásná dámo," odvětil sir Balin, "nejsou to krásné šaty, co dělá dobré
skutky."
"Pravdu díš," řekla mu na to dáma, "učiň tedy, co bude v tvých silách." Tu vzal
Balin meč za jílec a pochvu, snadno jej vytáhl a když se na něj podíval, byl jím
velmi nadšen. Král i rytíři byli ohromeni tím, že právě Balin je pokořil, mnohé
z nich naplnila závist a pocítili k němu hněv. "Vskutku! Toto je nejlepší rytíř,
jakého jsem mohla najít," děla dáma, "ale přeci vás, sire, prosím, vraťte mi
meč."
"Ne," odvětil Balin. "Ponechám si jej, pokud mi nebude odňat násilím."
"Žádám vás o to pro vaše dobro," pokračovala dáma, "neboť tímto mečem zabijete
člověka, jenž je vám nejdražší, a to vás přivede do zkázy."
"Nechť se stane, co se má stát," odvětil Balin, "ale, při mé víře těla, meče se
nevzdám." Tu dáma odjela s velikým hořem. Následujícího dne sir Balin, ozbrojen
mečem, opustil dvůr a vydal se hledat dobrodružství, která nalezl na mnoha
místech, kde by je nejméně očekával. V mnoha bojích, které vybojoval, byl sir
Balin vždy vítězem a Artuš i jeho přítel Merlin věděli, že nežije rytíř větších
skutků, udatnější v boji ani věrnější v přízni. Byl všem znám jako sir Balin
Moudrý, rytíř s dvěma meči.
Jednoho dne kamsi putoval, když tu v ohybu cesty uviděl kříž, na němž zlatým
písmem stálo: Nechť se žádný rytíř nepřiblíží k tomuto zámku. Sir Balin ještě
četl varování, když tu k němu přicházel bělovlasý stařec: "Sire Baline le
Savage, toto není cesta pro tebe, obrať svého koně a vyber si jinou," řekl
stařec a tu se rozeznělo troubení rohu, jako když je na honu zabito zvíře.
"Ta famfára je za mě," řekl sir Balin, "ale já jsem dosud naživu," a popohnal
koně k zámku, kde nalezl mnoho rytířů a dam, jež jej uvítali a vystrojili pro
něj hostinu. Hradní paní mu řekla: "Rytíři s dvěma meči, musíš se teď utkat s
rytířem střežícím ostrov, neboť to je náš zákon, že žádný muž nás nesmí opustit,
aniž by se prvně utkal na turnaji."
"To je špatný zvyk," děl sir Balin, "ale musím-li to učinit, jsem připraven, ač
můj kůň je unaven, mé srdce je silné."
"Sire," řekl mu rytíř, "váš štít se mi nezdá dosti pevný, půjčím vám jiný."
Balin ho poslechl a přijal nabízený štít a svůj vlastní s erbem mu ponechal.
Sjel k vodě a zavedl koně do loďky, na níž se převezli na druhý břeh. Ta mu
vyšla mu vstříc plačící dáma:
"Ach, rytíři Baline, proč sis nevzal vlastní štít? Běda! Ocitl ses ve velkém
nebezpečí, neboť podle erbu na tvém štítu bys mohl být poznán. Teskním při
pomyšlení na tvůj osud, neboť žádný žijící smrtelník se ti nemůže rovnat odvahou
a statečnými činy."
"Lituji, že jsem kdy vstoupil do této země," odvětil Balin, "ale nechci-li být
zostuzen, musím pokračovat. Ať mne potká cokoli, život či smrt, jsem připraven
to přijmout." Pak si prohlédl brnění a když viděl, že je v pořádku, vyhoupl se
na koně.
Zatímco jel po cestě, vyjel z hradu před ním červeně oděný rytíř na koni s
rudými čabrakami. Když spatřil dva meče, pomyslel si rudý rytíř, že je to sir
Balin, ale štít nenesl Balinův erb. Rozjeli se proti sobě s kopími a udeřili se
do štítů takovou silou, že oba koně i oba muži padli omráčeni k zemi, kde
několik minut leželi bez ducha. Brzy však procitli, vstali a počali se zčerstva
bít, až bylo celé okolí potřísněno krví a každý byl poznačen sedmi těžkými
ranami.
"Kdo jsi, rytíři?" otázal se Balin le Savage, když na chvíli stanul, aby popadl
dech. "Nepotkal jsem dosud rytíře, jenž by mi byl roven."
"Mé jméno," odvětil dotázaný, "je Balan, bratr chrabrého rytíře Balina."
"Běda," vzkřikl sir Balin, "že jsem se musil dožíti tohoto dne!" a slabostí padl
na zem. Tu se k němu Balan připlazil po čtyřech a sňal mu přilbu, aby mohl
spatřit jeho tvář. Čerstvý vzduch ovanul Balina, takže procitl a řekl:
"Ó Balane, bratře, zabil jsem tebe a tys zabil mě a celý svět o nás bude zle
mluvit."
"Běda," vzdychl Balan, "kdybych tě jen poznal! Viděl jsem tvé dva meče, avšak
podle štítu jsem soudil, že se jedná o jiného rytíře."
"Vina je má!" lamentoval Balin, "vše bylo nastrojeno tím neblahým rytířem, který
mi v hradu nabídl svůj štít. Kdybych žil, zničil bych ten hrad, aby nemohl
podvést další muže."
"A dobře bys udělal," odvětil Balan, "neboť mne tu drží jako vězně od chvíle, co
jsem zabil rytíře, který střežil tento ostrov, a tebe by jistě také zajali." Tu
přišla hradní paní se svými společníky a naslouchali nářkům padlých. Balan ji
začal prosit, aby mu vyplnila poslední přání a to přání bylo, aby mohli ležet
společně tam, kde padli. Přání jim bylo splněno a paní i ostatním vstoupily slzy
do očí.
Tak zemřeli. Hradní paní pro ně nechala postavit hrobku, ale neznala Balinovo
jméno, a tak na ní stálo jen jméno Balan. Merlin to však věděl, přišel
následujícího rána a dopsal je tam zlatým písmem. Odepjal Balinův meč,
odšrouboval hrušku jílce a přidělal na něj jinou. Požádal rytíře stojícího poblíž, aby meč podržel, ale ten to nedokázal. Na to se Merlin zasmál. "Proč se
směješ?" otázal se rytíř. "Neboť," odpověděl Merlin, "žádný muž neudrží tento
meč, než nejlepší rytíř na světě a tím je sir Lancelot či jeho syn Galahad.
Tímto mečem zabije sir Galahad muže, jehož miluje nade vše a jeho jméno je sir
Gawaine." Což se později, při souboji za mořem, vyplnilo.
To vše Merlin napsal na hrušku meče. Pak zrobil na ostrov šest coulů široký most
z oceli, přes nějž nedokázal přejít žádný člověk, jehož by tížila nějaká vina či
nějaký zlý skutek. Pochvu meče ponechal na této straně ostrova, kde ji Galahad
mohl najít. Sám meč pak zarazil do kouzelného kámene, který poslal po proudu ke
Camelotu, jenž je dnes nazýván Winchester. Téhož dne přišel sir Galahad k řece s
pochvou v ruce, spatřil meč a vytáhl jej z kamene, leč o tom se vypráví jinde.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář